Ani handicap nemusí být překážkou
U digitálních generací Y a Z se mluví o důrazu na vyvážení pracovního a osobního života, nechtějí život strávit jen prací. Žijí intenzivně a chtějí si užívat. Stejnou hodnotu jako práce mají přátelské a rodinné vztahy, osobní svoboda, cestování. Odmítají rodičovský model, kdy práce měla často přednost před rodinou. Zkoušejí podnikat, když nenajdou práci v systému, designují si ji podle svých představ. Že je to utopie? Oslovili jsme Davida Brabce, moderátora Hitrádia FM Plus, aby nám vyprávěl svůj příběh hledání práce:
Už od mala jsem měl velké problémy se čtením a psaním. Pokud si to dobře pamatuji, tak jsem byl vůbec poslední dítě ve třídě, které začalo psát perem. Mně to nikdy moc nešlo, ale nic jsem si z toho nedělal. Na druhém stupni základní školy mi psycholog zjistil dyslexii a dysgrafii, tedy problém se čtením a psaním (ten se projevuje i tak, že do dnes přesně nevím, jak se tahle porucha píše :)). Jenže nikdo na mě žádné velké ohledy nebral. A já ani nechtěl. Byl jsem prostě smířen s tím, že z diktátů budu dostávat jednu pětku za druhou a že na mých slohovkách bude vždy víc červené než modré barvy. Velkým vysvobozením pro mě bylo, když se přestal ve škole brát pravopis a začala se studovat literatura. Myslím, že jen díky tomu jsem z češtiny nakonec nepropadl. Můj problém s pravopisem a čtením mě ale nezastavil. Dostal jsem se na gymnázium, kde jsme s učitelem češtiny dělali v kavárně Jabloň scénické čtení. Předčítali jsme z knížek, které mi byly blízké, mělo to atmosféru a v publiku byli kamarádi i cizí lidi. Nikdo neutekl!
Vysokou školu jsem vybíral vylučovací metodou - nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl, co nechci. Nejsem technický typ, ale zase jsem neměl odpor k matice, tak mi z toho vyšla ekonomka. V prváku jsem hledal nějakou brigádu, ale nechtělo se mi dělat nekvalifikované pomocné práce. S ohledem na mé otřesné čtení se mi povedlo něco neuvěřitelného. Prošel jsem konkurzem do rádia a tahle brigáda mi vydržela celý bakalářský stupeň. Mnoho lidí to neví, ale rádio není jen o improvizaci a vyprávění spatra. Většina moderátorů svoje vstupy do éteru čte. A to tak dobře, že si lidé myslí, že mluví bez papíru.
A tak jsem denně pracoval v rádiu a jezdil ve tři ráno do Prahy, abych v šest mohl popřát dobré ráno z obrazovky. K tomu jsem chodil na lekce rétoriky a začal studovat magisterský stupeň. Bylo to nadoraz a odnesla to škola. Najednou jsem měl dojem, že mi přednášky nedávají tolik jako práce samotná a přes vášnivé diskuse doma jsem pokračování školy odložil na neurčito.
Dnes už se věnuji moderování 8 let. Z kluka s poruchou čtení se stal člověk, co se vlastně čtením (do určité míry) živí. Rádiu jsem zůstal věrný, moderuji různé akce, natáčím videa, věnuji se marketingu, občas učím rétoriku v kurzech. Vyhovuje mi, že si zčásti sám určuji, kdy a kolik hodin budu pracovat. Dobře to pasuje k mým dalším koníčkům, mezi které patří bojové uměné bujinkan, a ocení to i moje holka.
Vlastně jsem si práci nakombinoval sám sobě na míru. Nenudím se ani minutu. A škola? Když potřebuju, dohledám kurz či přednášku na internetu. Učím se denně něco nového. Paradoxně brigáda, která mi měla pomoct získat praxi při škole, přerostla v koníčka a ten byl nakonec daleko atraktivnější než škola sama. Možná se tam někdy vrátím, až budu mít pocit, že mi přinese víc než jen titul.
